*23.5.2008
Stellinka je skoro tříletá kříženka zlatého retrívra. Maminka je kříženec několika neznámých plemen, ovšem moje oko experta je přesvědčeno o tom, že se v její krvi mísila šeltie, borderka a možná ještě nějaký německý ovčáček. :-) Tatínek je zlatý retrívr, z Prahy :-).
Jak to všechno začalo?
Nebudu lhát, pejska jsem chtěoa už opravdu od malička. Můj táta je kaskadér a připravuje koně do filmu, takže jsem již od svých 3 let seděla jistě na koni a velice jsem inklinovala ke zvířatům. O 3 roky později mi máma řekla, že by mi jednou chtěla poříádit pejska. Ale to jí asi nedošlo, že děti vše berou jako slib a mě se dalších 6 let nezbavila:-D. Moje touha po zvířátcích začala u mojí milované Čikitky. Byla to činčila, která k nám přišla jako malé miminko, postupem času jsme si jí natolik socializovali, že jsme jí mohli nechat po kuchyni běhat třeba 4 hodiny a nic se nestalo. Bohužel mi ale po 6 krásných letech umřela, a já si neuměla byt bez zvířátek už představit. Následoval potkan Pišta, který byl ze zverimexu, a dopadlo to tak, že mi také ve 3 měsících umřel na geneticky vrozenou vadu řídnutí kostí. A jako předvoj pejska následoval křeček džungarský Fredy, respektive Fredice pracovnice nebo triskomyš :-). A pak už následoval jen pejsek, protže jsem byla ujištěna, že opravdu teda pejska na léto budeme mít.
Vtip byl v tom, že se moji prarodiče o Stelle nesměli dozvědět. Babička zarytě stála při tom, že pes je jen přítěž a nezejde z něj nic dobrého, děda asi ani nic neříkal a od jakéhokoli názoru se distancoval. Ještě měsíc před tím, než sem viděla inzerát na 4 krásná štěňátka, jsem uvažovala o kokříkovi, nebo výmarákovi, ale nakonec vyhrál retrívr:-).
Se slečnou Lenkou Vavrečkovou jsem si hned začala psát maily, a bylo rozhodnutu, nejprve jsem se podívala na fota, a vybrala jsem si bílou kuličkum více podobnou tatínkovi. Její krásná černá sestřička byla tak krásná, že jsem si jí chtěla později vzít také, a máma mi dala za pravdu. Bohužel jsme na to přišly až příliš pozdě. Nicméně slečna Vavrečková byla velice příjemná a hned nám fenečku zamluvila, ptala se nás jak bychom jí chtěli říkat, aby nám jí pomohla navyknou na jméno a my byly ve vteřině rozhodnuté, že se bude jmenovat Stella (latinsky Hvězda) . Její maminka se s hodou okolností jmenuje Bella, takže top bylo velice zajímavé. 2 měsíce jsme byly v neustálém kontaktu a já byla zasypávána příběhy ze života mojí Stelly. Když mi ale přišla odpověd na e-mail ve kterém jsem psala, jestli bych mohla dostat ještě nějaké foto, tak tam stálo, že není možné jí vyfotit, neboť furt někde lítá a hvilku neposedí. V tu ráno dostala máma strach, žebudeme mít doma raplíka a já jí musela uklidnovat, že jaký pán takový pes:-).
za 2 měsíce jsem se s mámou vydala z Jižnáích Čech nahoru na severní Moravu do Šumperka za Stellou, děda si ale myslel, že jedeme do zoo do Jihlavy. 10 hodin cesty tam a zpět se vyplatily, protže to byli lidé velice příjemní a nelhali nám ani v jediném slově, které jsem četla v e-mailech. Stella byla a je zdravá (ťuk ťuk) podle pana Vavrečky byla i nejkrásnější z vrhu. Když jsme si jí poté přivezli domů tak byla asi prvních 7 měsíců pro dědu a babičku známá jiná skutečnost než jaká byla pravduivá. Jim totiž bylo řečeno, že jsme se po zoo stavili za máminou kolegyní z práce a ona měla štěňátka a pro Stellku si nikdo nepřijel.
Občas sem se jen bála, že by prarodičům mohlo být divné jak to, že najednou mamka svolila k pejskovi. Koneckonců 10 let zamítání udělá své. Naštěstí se na nic nepřišlo a já jen nechala na mamce až se rozhodne kdy půjdem s pravdou ven.
A teď?
Stellinka je miláček rodiny, nikdo by jí za nic nevyměnil a děda se neustále ptá kdy přijde Stella :)) Je to zkrátka naše zaltíčko.
